VÁNOČNÍ ZAMYŠLENÍ

24.12.2012 14:56

Vánoční čas byl vždy časem, kdy se člověk zamýšlel nad sebou, svým děním, nad tím kým je a kam směřuje. V tento čas vzniká v člověku potřeba se podívat na své dění a život tak, aby mu lépe porozuměl a aby nabyl síly a možnosti ho dále rozvíjet, a s ním i vše co ho provází. Konec roku není stanoven náhodně a už vůbec tu není žádná libovůle v záměrech. Jde o velkou modrost, které současní lidé už nerozumí, ale která přesto v nich vyvolává potřebu, která souvisí s tímto koncem roku, tedy potřebu hlubokého zamyšlení se nad sebou samotným, nad tím, kdo a co jsou, a nad svým životem. Pokud to udělají správně, pak v lednu, kdy je začátek nového cyklu, tedy v tomto případě nového roku, do něho mohou vykročit s plnou vervou nových sil, které získali tím, že prošli právě touto očistou a sebezpytováním. Tato sebereflexe dává nové možnosti a síly právě proto, že vše nepotřebné, staré a zbytečné je odloženo a tím jsou uvolněny progresivní síly nové tvorby.

Zkusme tedy i my se porozhlídnout po svém dosavadním dění a žití s tím, že se pokusíme zhodnotit to, co jsme, a to, co nás vede životem do dalšího žití. Zda to něco je tím co je správné a dobré, a opravdu jsme na dobré cestě, nebo jsme se nechali zlákat pozlátkem a s pravé cesty jsme sešli.

Školy (univerzity) dávnověku měly obvykle nad vchodem nápis – ČLOVĚČE, POZNEJ SÁM SEBE. Tento nápis má v sobě obrovskou hloubku, které dnešní člověk nerozumí. Tento nápis ukazuje směr a cestu, kterou je nutno se ubírat tak, aby bylo možné dospět k cíli a dovršení našeho snažení. Tyto školy, byly školy de facto zasvěcenců, kteří pak jako majáky ukazovali lidem směr v jejich snažení.

Pojďme se tedy v tomto vánočním čase podívat spolu s nimi, co nám to vlastně říkají, a proč odkazují na směr, kteří mnozí z nás nejen neznají, ale ani netuší, kde by ho mohli hledat. Neboť mnozí z nás ani nemají ponětí o tom, co to vlastně je, poznat sám sebe. Co to vůbec znamená, že někomu řeknu, aby vstoupil do sebe sama a v sobě samotném vytvořil základ k poznání, či k cestě, která ho povede životem.

Začněme příměrem.

Stojíme před zrcadlem a v něm vidíme svůj obraz. Vidíme tam nejen sebe, ale i okolí, které se v tomto zrcadle odráží. Víme, že jde o zrcadlo a že svět, který se v něm zrcadlí a to včetně našeho okolí, je pouze odraz, který my osobně můžeme vnímat tím, že máme k tomu určený orgán, kterým to dokážeme. Tedy zrak. Víme, že žádný svět v zrcadle není, že jde jen o náš vjem, který je zpracován naším mozkem a předán do našeho vědomí. To všechno víme. Víme to proto, že naše vědomí to ví. Pokud ale se přesuneme v čase a budeme malým dítětem, tak nás toto zrcadlo může oklamat, a my se můžeme domnívat, že ten svět skutečně v zrcadle existuje. Úplně stejně jako velmi malé děti se chovají některá zvířata (kočka, pes) nežli přijdou na to, že je to jinak. Oni ale ani náhodou nechápou (podobně je to i u malého dítěte), že ten svět tam není, oni jen vnímají, že je to jaksi jinde a s naší realitou to jaksi nesouvisí.

 Proč? To neřeší. Jejich vědomí zatím není schopno poznat zcela realitu, ale už ví, že je to nějak jinak. U zvířat tento stav přetrvá do konce jejich života, u člověka se postupně v jeho vědomí vytvoří správný vjem, tedy vjem trojrozměrného světa tak, jak ho běžně známe.

Pro náš případ se ale přesuňme do doby, v níž se domníváme o obrazu v zrcadle to, že jde o skutečnost.

Vnímáme obraz a chceme na tomto obraze něco změnit. Je jedno co, prostě něco. To se nám ale nedaří ani náhodou, protože se dopouštíme omylu v tom, že příčinu změny chceme umístit do obrazu a nikoliv tam, kde skutečně můžeme tuto změnu provést, tedy na sebe sama.

Ano, tušíte správně, proč vám to říkám. Jsme takovéto malé děti, které chtějí jakoukoliv změnu provést tak, že svět, který je našim zrcadlem, chceme znásilnit tím způsobem, aby v něm tato změna proběhla, ale my samotní, abychom se na této změně nepodíleli.

Před zrcadlem stojí rozcuchaný člověk a chce, aby ten v zrcadle byl učesán. Pokud bude trvat na tom, že to musí udělat pouze ten v tom zrcadle, ale on sám nemusí dělat nic, tak ho budete mít za blázna, a bude nám jasné, že může dělat, co chce, ale dokud se neučeše sám, pak ani ten v zrcadle učesaný nebude.

V reálném životě ale takto neuvažujeme.

Sice tušíme, že jsme si vše zapříčili sami, že vše je vlastně dáno nejen naším postojem, ale především našimi činy, ale nechceme si to přiznat. Sami před sebou se omlouváme za své jednání tím, že vinu svalujeme na ty druhé, na ty kdo stojí mimo nás, tedy na ty v zrcadle. My samotní se vnímáme jako oběť událostí, jako oběť spiknutí, jako oběť osudu. Jde o velký omyl, ale i kdyby to byla pravda, jako že není, pak řešení není a nikdy nebylo v tom, že by ten zvenku musel vůči nám změnit postoj, a pomoci nám.

Změna musí vyjít z nás.

Toto je alfa a omega všeho. Bez tohoto přístupu se budeme podobat bláznu, který chce, aby se učesal obraz v zrcadle, zatímco on zůstane rozcuchaný.

Takže se nyní podívejme na to, co jsme tu spáchali a svým přístupem ke světu způsobili. Společnost, v níž žijeme, je jen a jen našim dílem. Nikdo zvenčí nám nic nedělá. Jsme to my, kdo dovolil tuto zemi rozkrást. Proč asi. Komunistické heslo – kdo nekrade, okrádá rodinu – je v nás hluboce zakořeněno. Jsme ve světě známí jako národ zlodějů. Není to lichotivé označení, ale nezbavíme se ho tak, že budeme tvrdit, že se nezakládá na pravdě, ale tak, že s touto zlodějinou prostě sami přestaneme.

Že vy osobně jste nikomu nic nevzali?

Skutečně?

Tím, že jste nebránili zlodějům, tím, že se podílíte na jejich ziscích, tím, že jste hluší k tomu, že mnohým bylo vzato i to poslední a oni vyhnáni na ulici, nebo dokonce do mrazu pod most, máte rovněž vinu, a tuto vinu je zapotřebí nejen přiznat, ale i odčinit.

Tady jde už i o další zločin a tím je netolerance.

Mnozí z vás tvrdí, že volby a to co se děje v politice je nezajímá. Jak nezajímá? Vždyť jde o to, aby v čele souručenství (státu) stanuli odpovědní lidé, Lidé, kteří mohou a mají na to, aby řešili a vyřešili otázky našeho života, které nás přesahují. Tím, že to pouštíme ze zřetele, dáváme možnost gaunerům a dnes i zločincům, aby stanuli v čele, aby ovládli odpovědná místa, aby mohli provádět to, že se s člověkem zachází mnohdy hůře, nežli s dobytkem.

Proč?

Inu proto, že ODPOVĚDNOST je cosi, co nás nutí k tomu, abychom byli činorodí a vstřícní k druhým a proto to pro mnohé není pohodlné. Ano, tito lidé, kteří se zříkají odpovědnosti, se domnívají, že se zřeknou i důsledků činů, které tím vyvolávají. Opak je ale pravdou. Podle údajů OSN je u nás čtvrt milionu bezdomovců. Kolik jich pomrzne, kolik jich zemře někde v ústraní bez pomoci. Nejsou to náhodou sprosté vraždy, a ti, kteří se na tom podílí, nejsou i těmi, kdo s tím nechce mít nic společného?

Už slyším mnohé, já za to přeci nemohu, vždyť já s tím ani nemohu nic dělat.

Skutečně?

Nejde snad jen o výmluvu, o alibizmus, a hrůzu s toho, že bychom si měli přiznat to, co jsme spáchali?

Pokud skutečně chceme změnu, pak je vše velmi jednoduché. Tak jako onen člověk před zrcadlem jí dosáhne velmi jednoduše tím, že se učeše a tím změní i obraz v zrcadle, tak i my tím, že se budeme zajímat o to, co se děje kolem nás tím, že s tímto marasmem nejsme vnitřně srozuměni, dosáhneme změny.

Je to tak jednoduché, že to bere dech. Chceme, aby v čele naší společnosti stáli odpovědní lidé, a aby tito lidé tuto společnost mohli vyvést z marasmu porušených lidských vztahů?

Nikdo nám nebrání, a to ani současné zákony, abychom vytvořili svou komunitu, která vznikne tak, že obejdeme lidi v sousedství a zeptáme se jich, koho by chtěli za svého zástupce. Nebudeme líní a ani pohodlní, požene nás touha, která chce, aby lidé byli lidmi a nechovali se k sobě jako dravá zvěř. Pokud obejdeme dejme tomu sto lidí s tím, že na seznamu označíme ty z nich, kteří dostali od ostatních "požehnání" k jejich zastupování, pak máme najednou před sebou v seznamu člověka, který dostal největší důvěru ostatních.

Jenomže, vážení přátelé, důvěra je důvěra a to je něco jiného, nežli kalkul těch co nás chtějí ovládat. Tento člověk se cítí vůči ostatním zavázán tím, že ho postavili do čela souručenství, kam se pochopitelně nedral a ani o to neusiloval. O to víc se bude snažit plnit své poslání. Lidé nemocní mocí, a je jedno, zda kandidáti, či přímo politické strany, jsou nástrojem, který produkuje zlo, byť by tvrdili opak.

Pokud takto zvolení lidé se sejdou a ze svého středu vyberou opět člověka, který by je zastupoval na vyšším správním celku, pak máme přesně to, oč usiluje i Skutečná demokracie (SKDE). Pro Česko stačí 5 kol a jsme u státních orgánů, když v těchto kolech budeme uvažovat 10 účastníků (viz volby - materiály SKDE).

Je snad pochopitelné, že lidé, kteří jsou takto postaveni do čela ostatních, jsou kdykoliv odvolatelní a pochopitelně podléhají zvýšené trestní odpovědnosti.

To všechno ale není tak důležité jako fakt, že to můžeme uskutečnit kdykoliv a není síla, která by nám v tom mohla zabránit. Ta zábrana je pouze jen a jen v nás.

Takže vážení, přichází vánoční čas. S ním přichází i čas, kdy je zapotřebí si pohlédnout do tváří a podívat se kým jsme. Obratem ruky můžeme tuto společnost změnit, budeme-li chtít.

Změníme jí, nebo opět budeme fňukat a tvrdit, že nám ubližují, že jsme obětí, že jsme nemohoucí?

Pokud jsme nemohoucí, pak jsme doslova OTROCI.

Navrhuji, abychom se narovnali a hrdě prohlásili: JSME SVOBODNÍ LIDÉ.        

 

Antonín Mareš

—————

Zpět


Kontakt

ADMIN webu

P R A H A

tel.: neuveden