3. Striktní oddělení výkonné, zákonodárné a soudní moci od sebe navzájem.

01.12.2013 20:52
  • Zákonodárná moc musí být vytvořena z odbor­níků na slovo vzatých. Vytvoří se 100 až 200 (300) zá­kladních principů (zákonů), které se může naučit a zvládnout každý. Zbytek se přikryje DUCHEM zákona.

Jde o to, že není možné, aby ten, kdo vládne, si vytvářel zákony a také si je kontroloval. Takový systém byl již dávno překonán a je známkou absolutismu. Dnešní stav, kdy vládnoucí garnitura je zastoupena ve všech třech složkách moci je paskvilem, který nejenže nemá nic společného s demokracií, ale ani s lidskostí. Je to známka destrukce.

Takže jak by měla vypadat zákonodárná moc?

Především musí mít své ústředí (parlament?) složený ze skutečných odborníků. Nejde tak ani o to, aby to byli odborníci na právo v dnešním slova smyslu, protože to jsou většinou hloupí lidé, kteří mají zákony nabiflované, ale nerozumí jim. Hledají jen způsob, jak který použít a ne to, aby do něho mohli proniknout. Pochopitelně do našich současných zákonů ani pronikat do hloubky nelze, protože jde o neuvěřitelný paskvil, který je poplatný mafiánské době a ne skutečným, hluboce promyšleným zákonům.

Takže jak na to?

Už téměř od nepaměti existuje snaha dát lidské společnosti nějaký řád. Jeden z nejstarších známých zákoníků je z doby vlády Sumeru (Mezopotámie). Jde o známý CHAMMURAPIHO ZÁKONÍK. On i mnoho dalších po něm měly jednu velkou nevýhodu. Bylo nutno sledovat, kontrolovat a mocí vymáhat jeho dodržování. Jenomže je tu nejenom tato nutnost, tedy kontrolovat dodržování zákonů, ale i další prekérní záležitost. Žádnými zákony, ať tyto zákony napíšu sebe lépe, nelze postihnout všechny variace (odstíny) života člověka. Čím dokonaleji to budu chtít provést, tím víc se budu dostávat do rozporů a protiřečení v jednotlivých případech. Výsledkem bude jen nepřeberné množství zákonů a předpisů, které si navzájem budou odporovat a ve kterých se nevyznají ani odborníci na slovo vzatí. K tomuto jevu se ještě vrátíme v souvislosti s dnešní dobou.

Takže jak z toho ven? Případně, jak to řešit?

Tady si musíme uvědomit základní stav, z něhož tu vycházíme.

Tento typ řízení lidské společnosti vychází z rozumu, tedy je vlastně de facto vrcholem poznání rozumové duše. Rozum má své hranice a zde se jich evidentně dotýkáme. Jsme na vrcholu rozumového systému. Tento retardační systém uvažování, který je zvláště patrný v dnešní době, si probereme, až se dostaneme k dnešku důkladněji. Nyní se ale vrátíme v čase zpět.  Ve starém Egyptu si kněží, tedy tehdejší vládnoucí vrstva, velmi dobře uvědomovali tento hendikep a pokusili se ho řešit. Řešení skutečně nalezli a bylo velmi účinné.

My se nyní pokusíme sledovat tok jejich myšlenek a porozumět tomu, na co, nebo s čím přišli.

Existuje člověk, to je jistě pravda, to egyptští kněží věděli, ale také věděli, že existují bytosti, které člověka převyšují. Tyto bytosti ale nejsou založeny, respektive jejich chování, na rozumu, ale na něčem, co rozum přesahuje. Tedy na moudrosti. K tomu, aby mohla být dána zákonům moudrost, která by je povýšila do vyšší roviny, se musí tedy něco stát. To něco nelze najít v rovině rozumu, protože tam těmito zákony již tak stojíme na vrcholu pyramidy. Musí to tedy být to, co je charakteristické pro vyšší bytosti a tím je stav oné moudrosti, ale také stav ušlechtilosti, vcítění se do problému (člověka), morálnosti a do stavu úcty k podstatě života i Universa jako takového.

Jak to ale provést?

Zde se nebudeme zabývat jednotlivostmi, ale podíváme se přímo na nejlepší výsledek tohoto snažení a ten okomentujeme.

Co je tím výsledkem?

Mojžíš měl být farao, tedy jeden z největších představitelů tehdejšího světa. Prošel všemi zasvěceními egyptských mysterií a dokonce se dostal ještě i o něco dál. Byl to on, kdo vytvořil DESATERO.

Desatero představovalo naprostý zlom v chápání toho, jak má být řízena společnost. Tento zlom byl obrovský a dosud nepřekonaný počin.

O co šlo?

Dosud to byl vládce, byť vládce z vůle nebes, ale pořád jen člověk, kdo dával tyto zákony. Pojednou ale tu byly zákony přímo od Boha. Tyto zákony tedy stály na rovině chápání skutečnosti, která předznamenávala samou existenci bytí. Tedy samotnou existenci člověka.

Co to znamená?

Zatímco mohl být chápán člověk, který porušil nařízení vládce (krále) jako odvážný člověk, jako hrdina, tak porušení jakéhokoliv zákona z Desatera bylo chápáno jako odsouzení hodný čin a takovýto člověk byl vlastně na základě tohoto přečinu vyloučen z lidského souručenství. Stal se z něho vyvrhel.

Nebylo zapotřebí dalších mocenských pák, dalších dozorců, ani dalších úředníků, aby právo bylo zjednáno. Automaticky bylo prosazeno samotnými lidmi, kteří byli kolem tohoto provinilce.

Tento systém hlídal a kontroloval sám sebe, a bez dalších pomocných nástrojů bezvadně fungoval.

To ale znamená, že síla, která ho vytvořila, byla onou sílou moudrosti, která pocházela z vyšších rovin. Z rovin, které i dnes jsou ještě nad člověkem, ale po kterých člověk již sahá. Jenomže jak šel čas a s ním i evoluce lidského vědomí, tak přišla doba, kdy bylo nutné, aby člověk tyto hodnoty získal sám a svým vlastním úsilím a ne tím, že mu budou dány odkudsi shůry.

Proto přišlo období Římského práva, jako absolutně vybičované vědomí rozumové duše. To se udrželo až do vrcholného středověku, kdy nastupuje princip duše vědomé. Od té doby se vlastně datuje prudké znehodnocení všeho, co nám bylo dáno prostřednictvím vyšších bytostí a jejich vědomí. Člověk vstupuje do materialismu, ze kterého si již musí najít cestu sám.

Jsme právě v období, kdy tento prekérní stav musíme opustit. Opustit materialismus ale není tak jednoduché. Materialismus vzniká vybičovaným egem, které teď musíme dostat pod kontrolu. To znamená, že se musíme opět vrátit k hodnotám, které zde už sice byly, ale my jsme je dostávali jako dar. Tyto hodnoty nyní musíme nejen sami vydobýt na Universu, ale zároveň tím, že je budeme sami získávat, tak je budeme i sami prožívat nebo lépe řečeno zažívat. Takže se nejedná už jen o řízení věcí a událostí, tak jak to bylo pomocí Desatera, ale o stav mnohem vyšší, o stav vlastní vědomé tvorby, která je předznamenáním budoucího času.

Znovu zde připomínám, že člověk prochází evolucí, která se dnes téměř výhradně dotýká pouze jeho vědomí. Takže máme za sebou stav duše pocitové, duše rozumové a jsme ve stavu duše vědomé, ve které v současné době dozrává další dílčí zlom, kdy si lidské vědomí nejen uvědomuje sebe sama, ale začíná si uvědomovat sebe sama v sobě samotném. To je onen moment, který nás nyní vede ven z materialismu a pomocí Duchovní vědy k obrovskému poznání sebe a přes sebe pak k tomu, že můžeme začít chápat a rozumět věcem, které dosud byly vyhrazeny pouze vědomím vyšším, nežli je vědomí lidské.

Takže nyní se podívejme na to, co a jak se zákony v dnešní době.

Dnešní zákony jsou poplatné destrukční době. Jsou jich tisíce a tisíce a nevyznají se v nich ani odborníci. Pro lumpy, darebáky a podvodníky jde o neuvěřitelné a snadné provádění svých lumpáren, podvodů a dnes už i zločinů všeho druhu.  Zákony jsou zde postaveny vyloženě proti sobě a je jen na interpretaci toho kterého soudce, co s tím provede. K soudcům se ale ještě dostaneme. Zatím je dobré si uvědomit, tento stav je stavem, který není a nemůže být trvalý a nutně musí vést do krize a do ní posléze stáhnout i celou společnost.

Zákon, který by řešil současný stav společnosti, tedy nemůže být postavený na popisném systému, kdy se snažím do detailu popsat všechny nuance daného problému, ale na hloubce jeho vlastní hodnoty. Tu lze získat jen moudrostním principem. Takže systém popisu, tedy rozumový systém, musíme odložit a nahradit systémem moudrostním, tedy hloubkou toho, co ten který zákon představuje.

To lze docílit jet tak, že tvůrcové těchto zákonů budou rovněž na výši a budou těmi, pro které je moudrost samozřejmostí. Budou se tedy pohybovat na vyšší rovině lidského vědomí, na rovině, která již zasahuje do oblasti tvůrčí spolupráce. Zákony tedy budou vycházet z moudrosti a budou tak podobny typům zákonů, které představovalo Desatero. Nebude to ale dar, jako v případě Desatera, ale bude to již výdobytek lidského vědomí na jeho cestě poznáním. Proto také mohou a také budou obsahovat mnohem vyšší schopnost rozvinutí do ještě úžasnější roviny. Zkrátka a dobře. Budou to zákony, které jako takové vždy zůstanou a další život je pouze rozvine a nikoliv zákony, které by vývojem byly překonány a musely by být nahrazeny jinými zákony.

Tyto zákony může dát lidstvu pouze jeho nejpokrokovější část. Část, která vlastní vědomí na dosud nejvyšším stavu a která chápe, že lidé se postupně zvedají z marasmu porušených mezilidských vztahů a je nutné jim v tom být nápomocen.

Tato skupina musí pracovat naprosto samostatně, a přestože bude spojena se životem a dílem lidstva přes své zákony, nemůže být v jakémkoliv vztahu s mocí výkonnou a ani zákonodárnou. Tyto moci jsou svým způsobem pouze vykonavatelem toho, co tato moc, tedy moc zákonodárná, vytvoří.

  • Výkonná moc může být mocí, která vzejde z vo­leb (dokonce lze dočasně tolerovat strany, na rozdíl od zákonodárné moci). Striktní dodržování zákonů je naprostou samozřej­mostí.

Výkonná moc je mocí, která uplatňuje zákony, které jsou jí dány v praxi, ale tato činnost ani zdaleka nevystihuje její celou náplň. Ona je zde k tomu, aby řídila a spravovala jí svěřený hmotný i nehmotný majetek nás všech. Zákony jsou pouze mantinely, mezi kterými se taková vláda pohybuje. Nic to ale neříká o tom, co a jak má dělat.

V roce 1945–1947 na našem území vznikaly skutečná zemědělská družstva. Tyto družstva byly předznamenáním toho, co zde opět musí nastat a to je SPOLUPRÁCE. Tyto družstva komunisté okamžitě, jak se dostali k moci, zlikvidovali. Na jejich základech vznikaly JZD a státní statky, které byly naprosto nefunkční a byly pohromou pro náš venkov. Takže jen rozdílným přístupem k prakticky témuž, je možné jednou dosáhnout výborných věcí, zatímco jindy jde o debakl a paskvil.

Vláda řídí činnost a ukazuje co a jak.

Je to ona, kdo společnost musí vést k tvůrčí spolupráci, k poznání a k zhodnocení sebe sama. Je to nelehký úkol a odpovědnost je tu veliká. Tito lidé vlády nejenže musí společnosti sloužit, oni jí musejí velmi dobře i rozumět a to proto, aby vše, s čím přijdou, bylo této společnosti ku prospěchu. Díky tomu, že společnost se zřejmě rozpadne na ty, kdo půjdou vehementně za poznáním a na ty, co se jen "povezou", bude zapotřebí takový přístup, který nejenom že nikomu neuzavře cestu za vyšším poznáním, ale společnost povede k tomu, aby sama za tímto poznáním chtěla jít a to i ta část společnosti, která momentálně může zaostávat. Zvláště tady to bude velmi ožehavé. Univerzum ve svých zákonech velmi dbá na to, aby k poznání (k rozvinutí vyššího vědomí) měl přístup veškerý lid, tedy celá společnost a nikoliv jen hrstka zasvěcených. Reakce Kosmu bývá zdrcující, pokud se to nerespektuje. Viz mé pojednání o Třicetileté válce, nebo o Francouzské revoluci (kniha POSBÍRÁNO ŽIVOTEM).

Lidé stojící v čele vlády musí tedy být těmi, kdo rovněž oplývají vysokou hodnotou vlastního vědomí a morálnost, mravnost a především moudrost jim musí být vlastní.

Lidé, kteří by stanuli ve vedení této země, musí být nejen kdykoliv odvolatelní, ale také ve zvýšené míře trestně odpovědní za vše co konají. Nejenže nemůže existovat žádná imunita, snad jen na výjimečné případy řečnických obratů, ale je zde uplatněn právě obrácený princip zvýšené odpovědnosti za věci veřejné.

  • Soudní moc musí být mocí, která podléhá trestní odpověd­nosti, stejně jako moc výkonná. Bude provedena pouze tak, že bude mít pouze dva stupně. Základní, kde proběhne soud. Vyšší, ke kterému se lze odvolat. Stane-li se to, pak ten kdo toto odvolání vyvolá, bude v případě ne­oprávně­nosti potrestán. Odsouzený vždy zvýše­ním trestu (pohrdání soudem) a soudci prvního stupně nepodmíněným vězením (pokus o od­souzení nevinného).

No a jsme u soudní moci. To je kontrolní orgán toho, co se ve společnosti děje. Ten, kdo chce provádět jakoukoliv kontrolu čehokoliv, musí tomu, co kontroluje rozumět ve zvýšené míře. Není možné, aby kontrola probíhala tak, že kontrolor jen zkontroluje stav věci či provedení úkonů. Taková kontrola nemá smysl a mohl by jí provádět i idiot. Kontrolní soudcovský aparát musí být, na rozdíl od dneška, postaven na skutečných odbornících, kteří rozumí životu a rozumí i tomu kam naše společnost směřuje. Tedy musí jim být nejen známa idea života, ale oni musí být schopni tuto ideu umět i žít. Jen takový soudce bude mít patřičnou vážnost a tím i jistou vznešenost, kterou tento úřad vyžaduje. Tento člověk, tedy soudce, musí být tím, kdo je ve společnosti vážen a kdo už z principu své osoby je tím, z koho vyřazuje poznání. Takový člověk je ve svém vědomí tím, kdo stojí nad ostatními a rozumí jim.

Problém může nastat v tom, že člověk, který se ujme tohoto úkolu, nebude tím, kdo tyto kritéria splňuje bezezbytku. Proto zde musí existovat mechanizmus, který zabrání tomu, aby se dal tento post zneužít.

 Soudce jako takový musí být nejen velmi vážený muž, ale musí to být člověk, který je schopen žít čestně a svědomitě a také odpovědně. Musí být prostě příkladem všech. Musí to být člověk, který vykazuje hodnoty mravnosti a moudrostí.

Tento člověk musí také svým jednáním, počínáním a celým svým životem ručit za to, že rozsudky které u soudu jsou a které on garantuje, garantuje vším čím je. Znamená to, že tento člověk nemůže být kdokoliv, musí to být skutečně člověk na úrovni.

Pokud by takový člověk měl selhat, pak nemůže nadále tento post zastávat. To je naprosto vyloučené. On musí být tím, kdo je schopen nejen rozpoznat závažnost a výši trestu, musí být i tím, kdo bude schopen rozpoznat i morální hodnoty toho kterého člověka, toho kterého jedince který stane před soudem.

To samozřejmě je jen jedna část toho co soud představuje. Druhou neméně významnou částí je i vlastní způsob soudu. U soudu musí totiž probíhat soud a ne fraška, jak je tomu dnes z velké části.

Soud musí ve věci rozhodnout.  Tak nebo onak, případně musí konstatovat, že za současných podmínek nelze dospět k rozhodnutí. To ale je vždy až to poslední co by měl soud udělat a to skutečně jen tehdy, když nelze jinak. Pokud se k tomuto problému nemůže vyjádřit jinak, nežli tak, že ho nedokáže řešit, pak je to vždy na pováženou s tím, zda soudce je dostatečně na výši.

Soud tedy musí rozhodnout. Za tímto rozhodnutím musí stát garance celého soudu a všech soudců (případně soudce).  Rozhodnutí soudu je nutné brát jako konečné a pokud bude napadeno, pak to musí být, a také bude chápáno, jako bezprecedentní čin. Ten nemůže zůstat bez odezvy, protože v napadení rozsudku je napaden celý systém.

Pokud tedy dojde k napadení rozsudku a tím k odvolání k vyšší instanci, pak ta bude brát nižší instanci soudu i toho, kdo byl souzen za stejné a stejně důležité strany. Dojde k novému soudu, který přezkoumá obvinění, která vedla k odvolání. Mohou nastat pouze dva případy. Odvolání je oprávněné nebo neoprávněné.

Pokud je oprávněné, tak to znamená, že byl chybně proveden soud. Je nutné si uvědomit, že nejde o odvolání ve smyslu výše trestu či o to, zda soud soudil ten či onen, ale o nepoměrně závažnější věc.  Jde o to, zda soud jako takový byl oprávněn rozhodnout, tak jak rozhodl, tedy zda je to, co je souzeno skutečně hodno souzení a nejde o zcela něco jiného. Tím něčím jiným může být spousta věcí od pomsty, až po pokus někoho diskreditovat a podobně. Pokud se tedy shledá, že toto odvolání je oprávněné, pak se v ten okamžik stávají z bývalých soudců obvinění. To znamená, že jsou to soudci prvního stupně, kdo se musí zodpovídat ze svých činů.

Pokud se shledá, že soud byl zaranžovaný, pak soudce (soudci) jdou natvrdo do vězení a je snad pochopitelné, že na svou profesi soudce mohou navždy zapomenout.

Opačný případ nastane v okamžiku, kdy se ukáže, že odvolání bylo neoprávněné. V tom případě jde o znevážení soudu a to nemůže být tolerováno. Pokud k odvolání došlo ze strany obžalovaného, pak se jeho trest navýší a to dle okolností. Minimum navýšení by mělo být 10 až 20%, maximum by se mohlo pohybovat v několika násobku délky jeho trestu, Záleží na okolnostech a délce trestu. U kratších trestů by navýšení mělo být daleko vyšší, nežli u dlouhodobých. Pokud se odvolá žalobce a shledá se to jako neoprávněné, pak i on musí být potrestán a toto potrestání musí být také tak zvaně natvrdo. Výše trestu opět závisí na okolnostech. Zde nemá smysl vše stanovovat do detailu. Zde se stanovují principy, podle kterých by soudnictví probíhalo. Detaily a to včetně konkrétního potrestání takového znevážení je možno stanovit kdykoliv dodatečně.

Uvedený princip soudů nevylučuje to, že nad nimi nebude ještě nějaký další soud, ve smyslu celonárodního, nebo mezinárodního soudu.


 

 

—————

Zpět


Kontakt

ADMIN webu

P R A H A

tel.: neuveden